Pokud jen vanu, tak to problém není. Ale budete-li chtít místo ní moderní sprchový kout, už se neobejdete bez zedníka, obkladače, ale v první řadě instalatéra. A nejlepší je instalatér Praha.
Asi již nikdo nevypátrá, jak staré je toto povolání. Z historie Říma například víme, že se rozvody vody dělaly z olověných trubek. Později se přešlo na litinu, která se olovem již jen těsnila. Toto trvalo až do poloviny 20. století. Když jsem s tím jednu dobu pracoval, nedá se říci, že by to byla práce vděčná. Na poruchu jsme vyjížděli s vědomím, že jde buďto o hrdlo, nebo zlom. V každém případě jsme vozívali olověnou vlnu s sebou.
V minulosti se těsnilo jen koudelí, také se tomu říkalo „Stalinovy vousy“. Trubka, tedy závit se namazal, obtočil koudelí a přišrouboval. Několik let jsem již v branži nepracoval a když mi dělali novou koupelnu, marně jsem vyhlížel mně známé předměty, se kterými jsem kdysi pradávno pracoval. „Kde ty věci“, děl instalatér rozšafně a trubky těsnil něčím, k čemu jsem prostě neměl důvěru. Cpal jsem mu pod nos konopí, ale byl jsem ujištěn, že to, co používá on je nejen bezpečné, ale také to vydrží věky. Nu, asi měl pravdu, protože to dosud funguje vše, jak má. Ta věcička, kterou použil je teflonová páska, o které jsem já neměl tehdy ani potuchy.
Ale nás ani tak nezajímá historie, jako spíše současnost.
Nu, nyní to má instalatér mnohem jednodušší. Práce mu jde rychleji od ruky a nemusí tahat těžké trubky, se kterými se špatně manipulovalo. Nyní se používají lehké materiály, někdy z umělých hmot, takže lze klidně pracovat bez toho, aniž z člověka stříká pot na všechny strany.
Nuže, není třeba se obávat komplikací, instalatér je většinou muž více profesí a ví si rady skoro se vším. Natahá si trubky, připevní, zaizoluje a vše přezkouší. Pak se již můžete vesele sprchovat či koupat v nové vaně.
